Čendo. Dočetl jsem. Díky.  Život nás prostých tápajících bytostí je především čekání. Čekání na  okamžiky, kdy se dočkáš. Čekáš, až se budeš moci napít, čekáš, až se  dostaví orgasmus, až tě konečně přestane bolet zub nebo až ti napíše  tvoje milá. Pascal by možná řekl, že čekání je odměněno neuvěřitelně  krátkým okamžikem vhledu do astrálního světa. Georg by se  skleničkou rumu Malteco v ruce dodal: „Proto je tak fajn, když se  člověk může konečně pořádně vysrat…“   Všechny ty okamžiky, kdy jsi čekal a konečně se dočkal, jsou  singularity.  Jsou to hrany logické funkce a z tohoto úhlu pohledu nemají trvání.  Proto pravdu nevidíme. Naše vědomí ale cítí, že to jsou okna do jiné  sféry, a touží z nich vytěžit vteřinku nebo dvě skutečného  6  duchovního prožitku. Jsou to kratičké návraty domů. Proto v těchto  momentech už netoužíme po ničem jiném než po tom, aby byly delší.  Jen si uvědomujeme chuť vody (nebo rumu ) na vyschlém jazyce,  slast orgasmu nebo šustění otevíraného dopisu. V ten prchavý  moment dokonce zapomínáme na jiné strasti a bolesti, které ještě  čekají na vlastní „dočkání se“. Těch očekávání je totiž často víc,  probíhají najednou i za sebou, synchronně i nezávisle, vědomě či  nevědomě, bděle i nebděle… a bytostně se dotýkají našich Já.   Pokročilý stopař to ví…  a ví, že když bude žít „teď a tady“, hru na čekání přelstí, zbaví se útrap  čekání a bude žít pouze z výhod „dočkání se“.   Běžní hledající lidé to ale neumí a čekání nazývají cestou, kterou je  třeba si „užít“. Trpělivě čekat na odměnu. Je to lepší varianta než se  čekáním trápit, ale konečný cíl to není. Jsou ovšem chvíle, kdy se  i laik, který nezná pravidla, dočká bez čekání. Přijdou nečekaně a on  znenadání pozná, že mají podobu duchovního daru.   Někdy je na první pohled přehlédne, ale ony se připomenou. Najdou  si ho, čekají jen na vhodný čas.   Taková je i tvá knížka. Nečekal jsem ji a poté, když mě našla, jsem  nevěděl, co od ní čekat. Když se mi dostala do rukou, věděl jsem  jediné, že si ji chci přečíst. Byla to však ona, kdo musel počkat. Našla  si čestné místo na stole a v tichosti čekala, až dočtu jinou, pak čekala  na nádech, který mezi knížkami potřebuji, abych nesmíchal všechny  ty světy do jednoho zmatku. Trpělivě čekala, a pak se dočkala. Když  7  čtenář uchopí knížku, je to pro ni jako předehra v sexu, na kterou se  každá knížka těší. Protože, co si budeme… knížka je vlastně ženská…   Když ji začne čtenář číst, je to pro ni sex v jeho nejfantastičtějších  podobách. Orgasmus přichází s poslední stránkou. Tam na konci se  knížka tetelí blahem. Dočkala se. Čtenář, pokud se mu příběh zaryje  do nitra duše, má dvě možnosti. Začít hrát hru na „čekání a dočkání  se“, čekání na další čtení a dočkání se, když má konečně chvilku  popadnout knížku a schovat se s ní před světem. To, pokud nemá sílu  přečíst celou knížku takříkajíc na jeden nádech. Nebo ji prostě vůbec  neodložit a „kopnout to tam jako panáka rumu Malteco“.   Jiná cesta není.   Čendo, věřím, že jako autor bys měl vědět, že dočtení tvé knížky je  pro mě jeden z těch literárních zážitků, které nejsou úplně všední a  běžné. A slíbil jsem knížce, že jí ještě jeden orgasmus dopřeji.   Přečtu si ji za čas znovu a už teď se na to těším. Těším se také na  pokračování tvého příběhu. I kdyby mělo přijít v jiném životě anebo  jiné sféře, možná to nebude ani próza a třeba to nebude ani knížka.   Bylo by fajn pokračování prožít jako „stopu“.  Každopádně pevně  věřím, že tento příběh bude pokračování mít.   Měl by ho mít.  Petr Medek