Devátá vlna, Devátá symfonie, Deváté srdce... a teď mám před sebou Devět truhlic ticha.

Přiznávám, že zneklidňující magie číslovky devět mi navodila stav mírného stresu a znepokojení, takže jsem sáhla po této knížce v rozpoložení blízkém bázni a jakési neurčité nejistoty. Navíc jsem vlastně hned na prvních stránkách zjistila, že formát připomíná učebnici. Nic povzbudivého, že? Ale pak jsem se pozvolna dala do listování, začetla se a spolu s autorem mám pro vás, přátelé milí, tento vzkaz:

Nebojte se prvního kroku!

(Devátá truhlice, kapitola čtvrtá)

Autor ve své – příznačně deváté – knize zvolil formu, která čtenáři nepopřeje oddechu. Přes literární teorii dobarvenou citáty pozoruhodných osobností se hladce posuneme před devět truhlic ticha. Ano, hladce, protože teorie je předložena ke konzumaci učitelem laskavým a vlídným, adept básnictví se napájí nutric-drinkem nejen výživným, ale především lahodným a dočká se excelentních ochutnávek všech představených praktik a postupů.

Navíc učitel dopřává žákovi velkorysý prostor svobody k vlastním tvůrčím objevům a cestám, vede ho neomylně pevným směrem, ovšem s mnoha jeleními stezičkami na každé křižovatce, kde se každý zájemce může vydat za vlastním osobním dobrodružstvím s psaním poezie.

Ale pojďme dál – před námi se otevírají truhlice jedna po druhé, a jejich témata, obsah a přesah jsou – věřte mi – nepředvídatelné a udivující až do posledního řádku. Nerada bych čtenáře připravila o kouzlo objevování a tak neprozradím víc, než že úvodní teoretická část tady najde pohodlné a příjemné zázemí k tomu, aby žila vlastním životem. A také že křehkost se střídá s humorem, zemitá kamenitost s transcendencí a verše sdělné a průzračné s obraty nejednoznačnými  či nepříjemně nekompromisními.

     Co však zůstane opravdu v tichu viset nad pozoruhodnou hutností knihy jako výrazná křivka, jako Kupkovo Sólo hnědé čáry, je pro mne všudypřítomná neokázalá statečnost. Tady, v té nevyřčené, nepojmenované statečnosti, nalézám ticho z názvu knihy.

     Odkrývala jsem statečnost člověka, který hledá, pojmenovává, je trýzněn, vyrovnává se, přesahuje, znova padá, nalézá a osvobozuje se. Je to statečnost v osamocení, které autor v tíži nejtěžší nejen překonává, ale probolí do tvaru, který čtenář přes pouhá písmena, přes nenápadnou afirmaci Přijmout stav věcí může uchopit a z odstupu obdivovat. Netroufám si říci pochopit.

Kolik síly, říkám si, je potřeba k napsání věty

Ach bože, tolik se chci smát! Tak proč brečím?

Pro autora je Iluze reality lepší než realita sama.

Smekám Čeňku před silou, kterou jsi v sobě našel, abys psal verše, abys psal knihy. Smekám před Tvou statečností.

A zároveň jsem přesvědčená, že každý další čtenář Devíti truhlic ticha najde něco dalšího, osobního, něco co mu zaleze pod kůži a bude mu důvodem k dalšímu čtení nebo psaní poezie.

Autor se totiž podobně jako kdysi Mallarmé pokouší učinit z básně tajemství, jehož klíč si musí hledat čtenář sám. A pokud už si budete myslet, přátelé milí, že to máte, že víte, že je vše jasné a nic vás nepřekvapí, tak

Pozor! Může to pokračovat, když se vrátí čtverce!

(Osmá truhlice, Geometrie života)

Pamína, 2021