Eugen Herrigel, odjel do Japonska s jediným cílem jako známý německý filosof chtěl pochopit Zen a chtěl ho pochopit skrze lukostřelbu. Byl to vynikající lukostřelec své doby. Určitě jeden z nejlepších, kterým se Evropa mohla pyšnit. Našel si Mistra Awa Kenzô a pod jeho vedením pilně cvičil. Svými šípy precizně trefoval cíl a tři roky usilovně hledal, ale pochopení zenu stále nepřicházelo. Začal mít pocit, že jen zbytečně marní čas a vysvětlení, kterého se mu dostávalo, stále nechápal. Jeho mistr mu stále tvrdil, že by neměl střílet on. Říkal mu: „ Musíš šíp nechat, ať vyletí sám. Když míříš, vůbec bys u toho neměl být. Nech šíp, ať si sám najde cíl.“ Jenže to je absurdní a pro západního člověka to bylo absurdní ještě víc. Ptal se Mistra: „ Co tím myslíš, nechat šíp, aby vylétl sám od sebe? Jak se může šíp sám vystřelit? Musím přeci něco udělat.“ Pokračoval ve svém snažení a jeho šípy nikdy neminuly cíl. Mistr mu však opakovaně tvrdil: „Cíl vůbec není tvým cílem. To jestli zasáhneš cíl, je jen mechanická dovednost. Mě zajímá, jestli tady jsi, jestli si to užíváš. Střílej jen pro zábavu. Užívej si to a zapomeň na své ego.“ Zklamaný a rozčarovaný Herrigel to nemohl pochopit a rozhodl se vrátit domů. V den odjezdu, se šel s Mistrem rozloučit a ten však právě vyučoval své žáky. Sedl si tedy na lavičku, aby počkal na přestávku. Pozoroval Mistra... Poprvé za tři roky, se na něj ovšem díval bez očekávání, bez ega, nezaujatě. Vlastně ho už ani nezajímalo co mistr žákům ukazuje a tehdy konečně pochopil. Sledoval Mistra a viděl, že šíp vyletěl z luku sám; ten mu jen poskytl energii. Uvědomil si, že ego je vždy orientované na budoucnost, na výsledek a na cíl. Zen je přítomný okamžik Jako ve snách přistoupil k Mistrovi a vzal do ruky jeho luk... V tento moment byl pouze on a přítomné bytí... Natáhl tětivu... Starý muž vše jen pozoroval, aby vzápětí řekl: „Uspěl jsi. To je přesně to, co jsem po tobě ty tři roky chtěl.“ Šíp ještě neopustil luk a Mistr dodal: „Jsi hotov. Dosáhl jsi cíle“ V Bhagavadgítě říká Krišna Ardžunovi: „Nestarej se o konec, nestarej se o výsledek. Dělej cokoli je potřeba udělat tady a teď a jak nejlépe dovedeš. Vše dělej s láskou a výsledek ponech na existenci.“

Každý z nás ji někdy cítí. U některých se může vyvinout v úzkostnou poruchu nebo nervózu. Lidé s takovou poruchou jsou denně vystaveni pocitu strachu, nervozity, nejistoty, pochyb a podobně. Potýkají se s nechtěnými a nelogickými myšlenkami a obavami. Ve vypjatějších situacích se u nich z psychologických příznaků můžou stávat fyziologické - třas, pocení, motání hlavy i zrychlený tep. V těch nejhorších situacích je může zachvátit panika. Z vlastní zkušenosti vím, jak pohlcující může úzkostná porucha být. Pochyby o čemkoliv, co dělám a obrovská tíha i těch nejjednodušších rozhodnutí mě pronásledují už asi od druhého stupně základní školy. I psaní tohohle článku je výsledkem dlouhého přemlouvání sama sebe. Po každé další větě chce moje pozornost sklouznout kamkoliv jinam, jen abych se nemusela rozhodovat, jak přesně bude má další věta znít. Dá se s tím nějak žít? Dá. Dost dobře. Ale chce to odvahu a práci. Co se s tím dá dělat? V první řadě je důležité si uvědomit, že ten problém existuje. To poznáte tak, že přestanete z různých důvodů postupně dělat věci, co jste dřív dělali rádi, protože se zdají být hrozně náročné. A to jsou náročné, když každá z nich očekává nějaké (pro vás nepředstavitelně těžké) rozhodnutí. Pak si člověk musí nechat pomoct. Dostat se přes tu hloupou myšlenku, že je to něco, za co by se člověk měl stydět. Naopak - kdo z takovou poruchou zvládne žít, musí mít nějakou zvláštní vnitřní sílu. Ale ani ta síla nevydrží navždy. A nakonec je potřeba na sobě pracovat. Naučit se rozpoznat, co je oprávněná obava a co je ta nervózní spirála myšlenek, která nás stahuje na dno. Zjistit, co pomáhá. Udělat chybu a spadnout do toho znova, protože se to ze začátku nedá udržet pohromadě a ani později to taky vždycky nejde. Obrovské množství přemlouvání sama sebe. Spousta ještě větší úzkosti, protože máte pocit, že se nic nemění. Ale nikdo, nikdy není ztracený případ. Za mě je nejdůležitější krok uvědomování si svých pocitů a myšlenek . Zjištění, jak naše mysl reaguje na jaké podněty. Nebát se trochu té sebestřednosti a trávit hodně času "ve vlastní hlavě". Jen tak se dá zjistit, co nás tzv. strká přes okraj a co nás uklidňuje, ujišťuje, posiluje. Myslím, že to je důležité pro každého člověka, ne jen ty, co trpí psychickými problémy. Pro ty, kdo neví, kde hledat něco, co by jim mohlo pomoct: Nehledejte dál, než mezi věcmi, které máte rádi. Pro příklad, já miluju příběhy a postavy v nich. Právě tyhle postavy jsou mé vzory. "Co by udělal tenhle a tamten? Prostě by to udělal." A co ta odvaha? To kvůli odvaze tohle píšu. Ona mi v hlavě řekla "Mlč a prostě začni psát!" To je mimochodem taky dost efektivní postup, jak si pomoct. Ze všech sil se v půlce pochybovačné myšlenky zastavit a říct si "prostě jo!". Nečekat, než se na ní napojí další, ještě horší, radši ji ani nedomyslet. Je to jako nádech a skok . Ale ne vždycky to pomůže. Nenechte si vzít život nějakou poruchou. Zdá se to jako ta jednodušší možnost, ale neodpustíte si to. Tak já jdu sebrat další kus odvahy a kliknout na tlačítko "Zveřejnit". Zet.

je literární dílo psané ve verších , které je většinou krátkého rozsahu a je lyrického ladění . Představuje text, jenž jako celek vyjadřuje, nebo by alespoň měl, osobní výpověď autora o světě, v němž žije. Mnozí, takzvaně „angažovaní“ básníci se staví do role „buřičů“, v nichž poukazují, často metaforicky, na nešvary světa a problémy, které společnost tíží. LYRIKA patří k základním druhům literatury (epika, lyrika, drama). Vyjadřuje nálady a vnitřní pocity autora. Lyrické dílo nemá děj, soustředí se na myšlenky a úvahy autora. Události nejsou časově řazené, může probíhat i více časových rovin souběžně. Lyrika často využívá monolog a první osobu. Jazyk lyriky je velice bohatý. Báseň se často vyznačuje výrazovou úsporností, ovšem zároveň i účelně využívá různé: A rchaismy, Neologismy a Básnické figury . Archaismy obecně označují slova zastaralá, která se již aktivně příliš nepoužívají. Užívají se ve specifických jazykových projevech (básně, divadlo, film) k navození atmosféry. Neologismy Jsou slova, která jsou v jazyce nově vytvořená a reagují na změny světa a života (společenské změny, politické změny, technologické trendy, atd) Básnické figury Stylistický prostředek (též stylistická, básnická nebo řečnická figura) je jazykový prostředek odchylující se od norem běžného sdělovacího jazyka. Stylistické prostředky byly vyvinuty a systematizovány v antickém Řecku. Účelem bylo vytvořit vytříbený jazyk, kterým by se u posluchače vyvolal určitý účinek (poučit, pobavit, citově pohnout). Příkladem je třeba „Řečnická otázka“

Častokrát je život připodobňovaný cestě - klikaté, rozvětvené, někdy matoucí a propletené. Je to krásný, smysluplný a funkční příměr, ne vždy však podobný tomu, co člověk zažívá. Mě momentálně život připomíná spíš dětskou skládačku . Malé kostky, hranoly a podobné tvary, které nám svět podává, a ze kterých máme stavět hrad. Jsou tací, kteří dostávají samé krychličky a bez obtíží staví jednu na druhou. Dětství - škola - zájmy - práce - rodina - a tak dále. Když pak dostanou něco jiného něž krychli, trochu se s tím perou, ale jejich hrad se s pár divnými tvary sotva zaklepe. Jiní dostávají jeden tvar za druhým, ale každý jiný. Třeba v dětství dostali krychli, ale škola jim nabídla hranol a jejich zájmy mají tvar koule. To se člověk snaží skládat jeden na druhý, ale stavba se klepe, klouže a padá. Každému může jeho hrad spadnout, i těm se samými kostkami. Třeba když jim někdo jen tak bezohledně kopne do základů. Když spadne, musíme začít znovu nebo opravit zborcené části. Může se stát, že nám stavba padá často, ale stále nedostáváme lepší kostky. Člověk má chuť se na to "vyprdnout". I to je občas potřeba. Nechat kostky ležet - dva, tři dny nebo měsíc, to záleží. Jen na ně koukat, z dálky, z jiných úhlů. Některé díly můžeme odložit, některé jdou s velkou námahou přeměnit na jiné. Třeba zjistíme, že do sebe pasují dva díly, které nás nikdy nenapadlo spojit. No nebylo by lepší, kdyby každý dostával jen kostky? Ani ne. Bylo by to jednodušší, to sice ano, ale co by pak byl svět? Byl by jako sídliště šedých řadových paneláků. Tak skládejte svůj život hravě, ale hlavně skládejte dál. Zet

ZEN, čínský Chan, korejsky Sŏn či Seon, vietnamsky Thien Jedná se o důležitou školu východoasijského Buddhismu, která představuje hlavní proud klášterní formy mahájánového buddhismu v Číně, Koreji a Vietnamu a tvoří přibližně 20 procent buddhistických chrámů v Japonsku. Slovo pochází ze sanskrtské Dhyany a znamená meditace. Ústředním bodem učení ZENu je víra, že probuzení může dosáhnout kdokoli, ale vyžaduje to, aby dotyčného mistr naučil správné formy duchovní kultivace. V moderní době byl ZEN ztotožňován zejména se světským uměním středověkého Japonska jako je čajový obřad , malba inkoustem, zahradnictví až po umění lukostřelby . V zpopularizovaném používání se význam a tradice ZENu, jako životní filosofie, v mnohém výrazně vzdaluje původnímu konceptu a dokonce se spojuje s jevy, které postrádají jakýkoli vztah k ZENu a nebo jsou přímo v rozporu s jeho učením a praktikami.